Petr Hořejš: Lidé se do minulosti obracejí rádi

| July 30, 2012 | 0 Comments

Petr Hořejš vystudoval novinařinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1961 – 1970 pracoval jako nakladatelský redaktor. Poté, co byl na začátku normalizace vyhozen, pracoval jako čerpač Vodních zdrojů a současně publikoval pod různými pseudonymy. Od roku 1979 se věnuje psaní Toulek českou minulostí, které za komunismu vydával pod pseudonymem Petr Hora. V letech 1990 – 1991 působil jako ředitel nakladatelství Albatros, poté čtyři roky pracoval jako redaktor v Mladém světě. Nyní je na volné noze. V roce 1992 se stal spoluzakladatelem nadace Pangea, působí rovněž v nadaci Elpida a v Lize proti rakovině. V březnu 2012 udělila Akademie literatury české Petru Hořejšovi za Toulky českou minulostí Cenu Boženy Němcové.

Kdo přišel s nápadem Toulek?

Se svým přítelem a učitelem Milanem Kopřivou, který byl vynikajícím grafikem a typografem, jsme původně chtěli vydávat historické noviny. Protože ale nebylo kde, přišel jsem s nápadem psát Toulky českou minulostí, neboť jsem si přál zkusit napsat české dějiny polyfonně. Tedy tak, abych měl dostatek prostoru pro mozaiku odboček k dobovým reáliím, kulturně-historickým zajímavostem, medailonkům osobností atd. Milan Kopřiva mi navrhl grafický formát, který používám dodnes.

Co Vás na českých dějinách lákalo?

Začal jsem s pocitem, že uprostřed hrozící rusifikace našeho národa bych se měl pokusit napsat „obrozenecké dějiny“ pro obyčejné lidi. Bylo to v době, kdy jsem nevěřil, že se ta situace v blízké budoucnosti výrazně změní. Říkal jsem si, že když se v okupované zemi nemůžeme dívat dopředu, tak se dívejme dozadu.

Toulky začaly vycházet v časopise Mladý svět v roce 1979. Jaké byly tehdy ohlasy?

Lektoři projektu si stěžovali, že grafická podoba textu je moc složitá, že to nikdo nebude číst. Samozřejmě i já jsem měl strach, jak to čtenáři přijmou. Za celých 33 let jsem se nesetkal s jedinou výtkou. Kdo glosář nechce číst, nemusí. Slyším ale z mnoha stran, že právě ten glosář k základnímu příběhu, je to nejzajímavější.

Toulky jste začal psát a vydávat v době, kdy jste nemohl volně publikovat. Jak se Vám podařilo prosadit se v Mladém světě?

Je to paradox. Mladý svět byl tehdy svazácký časopis a jeho šéfredaktorka byla velká komunistka. Vůči mně se ale chovala velmi vlídně a navíc si zamilovala Toulky. Vymyslela mi pseudonym Hora. Později po sametové revoluci jsem si s tím nevěděl rady, protože jsem nechtěl zůstat Hora, na druhé straně by čtenáře zmátlo, kdyby se najednou jako nový autor objevil Hořejš. Vyřešil jsem to tím, že uvádím obě příjmení a dodnes jsem Hora-Hořejš.

Mělo toto příjmení nějaký symbolický význam?

Ne.

Dosud vyšlo dvanáct dílů. Kolik dílů plánujete celkem?

Toulky už pomalu končí. Celkem by mělo vyjít čtrnáct dílů. Nyní pracuji na třináctém.

Můžete prozradit, jakému období se bude třináctý díl věnovat?

Třináctý díl se zaměřuje na přechod z konce 19. do 20. století. Obrozenecká etapa skončila a díky píli a vynalézavosti Čechů se daří příprava na to, čemu tehdy málokdo věřil, že přijde – obnovení samostatného českého státu. Jsou to tématické kapitoly, které ukazují dílčí úspěchy mladého národa. Jedna kapitola je věnována české architektuře – od eklekticismu po specifikum české architektury, kubismus, a kotěrovský funkcionalismus. Druhý tématický blok se věnuje počátkům kinematografie – Janu Kříženeckému a slavné postavě pana Ponrepa. Dalším z témat je vylíčení dramatických i úsměvných počátků našeho letectví s pozoruhodnou figurou letce Jana Kašpara. Opomenuta nezůstává ani literatura v čele s Vrchlickým, několikanásobně navrhovaným na Nobelovu cenu, kterou nikdy nedostal. Jedna věc, která mi velmi bere čas a která mě velmi zaujala, jsou počátky českého feminismu. To totiž není feminismus našich současných dam, ale feminismus, který je v podstatě humanitární akcí a velkou raritou.

A jak vychází ve srovnání s americkými a britskými sufražetkami?

Česká podoba je mnohem mírumilovnější a velmi filantropická. Na počátku 20. století i u nás existovaly bojovné sufražetky. Mezi průkopnice českého feminismu ale patřily manželky vůdců národa – např. Marie Riegrová-Palacká a její dcera Marie Červinková-Riegrová, a především naše přední spisovatelky Karolína Světlá či Eliška Krásnohorská. Dnes už je nikdo příliš nečte, ale co udělaly pro chudé ženy, pro osamělé matky, ženy alkoholiků, bylo velmi důležité. Založily první mateřské školky, první jesle, nejrůznější výrobní školy a školy práce pro chudé ženy bez práce. Daly jim tedy první kvalifikaci a vytvořily jim pracovní příležitosti. Po roce 1861, kdy došlo k přijetí ústavy a parlamentarismu, začaly ženy bojovat o vzdělání, nejprve o možnost získat maturitu, pak o právo studovat na vysokých školách.

A poslední díl?

Čtrnáctý díl se bude zabývat Masarykem a celou prvorepublikovou garniturou před válkou, během ní až po obnovení státnosti a usazení nové republiky v mezinárodním politickém systému. První republice jako takové se již věnovat nechci.

Jakým způsobem postupujete při práci na Toulkách?

Základním postupem je velká drzost. Kdybych býval byl na začátku více sebekritický, asi bych se nikdy do takového projektu neodvážil pustit. Druhým pak práce a studium. Toulky se nedají dělat bez rozsáhlých studií. Musím dané téma studovat tak dlouho, dokud je nedostanu do hlavy a nevytvořím si příběh. Jakkoli jsou ty věci složité, vždy je třeba najít příběh. Proto mám nejraději, když mohu psát figury. Velmi rád odbočuji z obecných dějin k vyprávění o osobnostech. Vždyť velké osobnosti historii formovaly. A na rozdíl od dějin je lze obdivovat, můžete si je dokonce zamilovat.

Chodíte do archivu?

Také. Zejména pracuji s dobovými novinami. Na druhé straně té sekundární literatury je dostatek. Na té úrovni poznání, kterou čtenáři poskytuji, tedy laikovi, milovníkovi dějin, nelze, abych se pouštěl do badatelského výzkumu. Ono to ani není potřeba. Jsem psavec, popularizátor, ne vědec. Snažím se, aby informace byla plastická, aby v sobě nesla určitou epiku i etiku. Možná vůbec nejtěžší je zvolit optimální míru informací. Většina kapitol či příběhů, které píši, by mohla být několikrát delší. Bojím se ale, že to bych už čtenáře odradil.

Jak hodnotíte rozhlasové zpracování Toulek, které je mezi posluchači velmi oblíbené?

Jedná se o velmi kvalitní zpracování. Je vidět, že to dělají s podobným nadšením, s jakým jsem kdysi začínal já. Těší mě, že rozhlas těší své posluchače.

Často se hovoří o tom, že národy mají zlatý věk, ke kterému se odkazují. Ne vždy ale panuje shoda, které období lze tímto termínem označit. Kde byste ho viděl Vy?

Obecně platí, že krásné, svítící období je období Karla IV. Projevuje se zde francouzská kultura, země rozkvete ve všech možných oblastech. Jednou z nich je stavitelství. Jak se staví Praha, je naprosto úžasné. Ta zdobnost gotiky, která se projevuje v každém detailu, který je proveden s neuvěřitelnou precizností. Postaví se tady město v hraniční čáře, která pak vyhovuje po šest století. Dále se rychle rozvíjí školství, umění a další oblasti.

Každé období, když je začnete vnímat s tím masem, krevním oběhem, tak i ošklivé období má svoji krásu. Typické je třeba období Valdštejnovské. Valdštejn je skutečná evropská figura formátem. Má svoji eleganci, velkorysost, vizi, ale nelze pominout, že to byl také velký zloděj a tunelář. Je to z našeho zpětného pohledu lump, nebo není? To jsou věci, které jsou pro mě dodnes tajemné.

Věnujete se i nadační činnosti. Letos nadace Pangea slaví dvacet let. Jaké je její poslání a jaké máte vize do budoucna?

Nadace Pangea se odkazuje k reformátorskému a pedagogickému odkazu Jana Ámose Komenského. Řadu let udělovala cenu „Za úsilí o nápravu věcí lidských“. Prvním oceněným byl Jaroslav Foglar, dalšími byli Hanzelka a Zikmund, Oto Wichterle, Zdeněk Svěrák, Magda Vašáryová, ale pak to dostávali k mé nelibosti lidé, které si Pangea brala spíše jako vyznamenání sebe sama. Cenu tak získaly celebrity typu Ingmara Bergmana, nebo horolezce Reinholda Messnera. Tato praxe vedla k tomu, že se Pangea zadlužila a my jsme už osm let cenu neudělili, protože to není levná záležitost. Nyní jsme bez dluhů a k 20. výročí chceme nadaci „resuscitovat“. Přišel jsem s programem, který mění její koncepci. Budou oceňováni lidé, hrdinové ve stínu, kteří nenápadně celý život nebo velkou část svého života skutečně usilovali o nápravu těch běžných věcí lidských. Další linií je podpora moderních a alternativních forem vzdělávání prostřednictvím malých grantů.

Co je dnes hlavním problémem naší společnosti?

Myslím si, že tato společnost se nevěnuje základní lidské mravnosti. Existují lidé, skupiny, nadace, instituce, které např. v oblasti handicapovaných dělají úžasně užitečnou činnost, programově velmi mravnou činnost. Pokoušíme se tyto lidi dávat dohromady a propojovat. Musí to začít vespod, u lidské slušnosti, u dětí, v péči o sociálně znevýhodněné a ze zdola prorůstat až nahoru. Na druhé straně je čím dál více vidět, že naše politické elity hrají falešnou hru, že se nejedná o výjimečné případy, ale o téměř běžné chování.

Jaké máte koníčky?

Jsem z muzikantské rodiny. Když jsem unavený, tak si sednu ke klavíru a improvizuji si. Je to hudební oddech. Rád chodím také na koncerty a cestuji.

Autorka: Zuzana Kasáková

Tags:

Category: ČESKY, ROZHOVORY

Comments (0)

Trackback URL | Comments RSS Feed

There are no comments yet. Why not be the first to speak your mind.

Leave a Reply